Rozlévám své srdce na papír
Rozlévám
své srdce na papír. Toužím se zbavit toho těžkého pocitu, co v sobě nosím.
Zbavit se těch krutých myšlenek, vzpomínek a nešťastných chvil. Chci přestat
myslet na smrt, ale stále se mi to vrací. Zavřu-li oči, nedokážu vidět nic
hezkého, vidím jen to jedno. Černou tmu. Smrt. Jako bych cítila tu zimu, která
se mi rozlévá po těle, ten těžký pocit neštěstí, který mě táhne stále dolů a s
každou myšlenkou níž a níž. Tma je stále hustější a tíživá bolest u srdce je
tak silná. Snažím se ve své mysli najít něco spojeného se štěstím, táhne mě to
dolů, chci křičet, ale z mých úst nevyjde jediná hláska. Chci ale nejde
to. Jako by všechny hezké věci byly někde ukryté a zamčené, jakoby se nikdy
neměly dostat ven. Ale já to cítím, jako by ani už žádné nebyly, že ty špatné
je pohltily. S každou bolestnou vzpomínkou ze mě vyjde tichý vzlyk doprovázen
slzou. Slzou, která mi pomalu stéká po tváři. Když zavřu oči propadám se do úplně
jiného světa, než kde se právě nacházím. Je to pro mě realita, která se skrývá
za mými víčky. Není to ten svět, kde je všecko hezké, dokonalé, kde je jen
láska. Tohle nikdy nebylo, není a taky nikdy ani nebude. Vidím to, co je, čím procházím.
Za mými víčky se odehrává svět, ve kterém žiji, jen z jiného pohledu, ale
se stejným smyslem. Vidím se na opuštěném temném místě. Kolem mě se
rozprostírají divné zvuky a zvláštní stíny, ale nebojím se, vždyť i já jsem
jeden z těch černých stínů, plujících tou děsivou temnotou. Cítím se tak.
Ležím mrtvolně ztuhlá na studeném podstavci, vytesaného do mramoru, ale já jeho
chlad nevnímám. Není mi ani teplo ani zima, necítím vůbec nic. Pravidelný
tlukot mého srdce ustal a dech se navždy zastavil. Jsem jen pouhý stín a má duše
dostala volnost. Mé tělo stále bezhybně leží a v mé bledé tváři a
v prázdných očích je vidět průběh posledních chvil mého života. Strach, bolest,
beznaděj, ale i úleva. Viděla jsem úlevu ve smrti a šla jsem za ni. Stále
v ruce svírám ostrý nůž, jenž pomohl dostat život z mých žil. V
kaluži temně rudé krve je položená růže. Kdysi krásně bílá, ale krev smočila
její lístky do ruda. Růže, znamení lásky a důvod proč navždy odejit. Z mého
těla pomalu odchází poslední zbytky tepla a prostupuje do mě chlad ledového mramoru. V mých stále otevřených
očích se navždy uchovávají poslední pocity. Kdysi modré, ale teď jsou tmavé a
prázdné, bez života. Moje duše stále nade mnou pluje, jako by se nechtěla
rozloučit s bezvládným tělem, jako by na něco čekala, doufala v každý
zázrak. Nic se ale nedělo, život už nejde vrátit. Svět za mými víčky ale pořád
pokračuje, i když se vidím mrtvou, smrt ještě není konec všeho. Stále žije má
duše. Znovu mě pohltí tma a já se opět octnu na tom tmavém místě
s tajemnými zvuky a stíny. Pořád tam ležím, ale v mých očích je vidět
záblesk světla. Něco velmi krásného ke mě přichází a blíží se, je stále blíž a
každým okamžikem bude u mě. Je to mladý muž, je jako anděl. Natahuje ke mě
ruku. Jeho bledá ruka se dotkne mé tváře
a odhrne z ní malý pramínek vlasů. Pak vztáhne ruku k černému nebi
beze hvězd a nabídne ji mé plující duši nad tělem. Vezmu ho za ruku, ale
necítím nic, jako bych držela sám vzduch. Vede mě temnotou a řekne:“ukážu ti
cestu“a má duše mu věří a následuje ho. Zastavil se a ukázal mi v jeho
druhé ruce bílou růži od mé rudé krve. Řekl teď se musíš rozhodnout. A vyhodil
růži do vzduchu. Pode mnou se rozprostírala obrovská propast a růže padala dolů.
Já ji milovala, kvůli ni jsem zemřela, ta růže je láska. Rozletěla jsem se za
ní dolů a pevně ji uchopila. Vše se najednou změnilo, má duše nemůže dál
putovat do světa stínů, růže je moc těžké břemeno. Ale bez lásky nemůžu jít
dál. Padám dál propastí růžička jemně dopadne na dno a má duše už nepluje nad
ní v chladném vzduchu. Růže leží samotná na zemi, už není bílá
s rudými skvrnami mé krve, je teď rudá a má duše i láska je v ní...
Komentáře
Přehled komentářů
Možna na tento web už nikdy nevkročíš, ale za pokus nic nedám. Ty jsi někdo, kdo mě zná? Jak jsi přišel na to, že je to psáno zrovna o mé matce? Mohlo to být přece psáno o kterémkoliv jiném člověku, který mi byl či je blízký...a vlastně je ten kdo zná to moje tajemství tohle může vědět....
Odpověď na otázku, proč pořád vidíš tmu
(Petr, 25. 3. 2007 22:42)Ta tma, to není smrt, je to citová vyprahlost, do které tě dovedl nezájem tvé matky o tebe. Mamka by ti měla dávat najevo, že tě má ráda a pokud to nedělá a ty ji ráda máš, tak si zahrává s tvými city. Hold, když je člověku sedmnáct, tak se někdy může taky dostat do situace, že buď musí nenávidět nebo milovat, protože mu věk a peníze nedávají na výběe. Ale to si myslím, že není obvyklá situace a za neobvyklé situace bych se proto zachoval nějak neobyvkle a radši bych takový vztah nejraději co nejrychleji i za cenu rizika ukončil...
pro Petra
(Tedinka, 26. 3. 2007 15:47)