Jednou jsi rodič, tak se toho ujmi, jak nejzodpovědněji dokážeš
19. 6. 2007
...Malé dítě, zmáčené deštěm, stojí v sychravém počasí před cukrárnou na náměstí a smutně tiskne nosík na sklo. Nikdo si jeho pohledu nevšímá a každý se zajímá jen o to své. jeho smutný výraz ve tváři vypovídá o tom, co vidi a následně , co cítí. Za okny cukrárny vidí rodinu s dětmi. Všichni se smějí, jsou šťastní. Maminka svou dceru objímá, směje se na ni a semtam ji dá pusinku do vlásků, tatínek svého syna hrdě poplácává po rameni a zahrnuje ho spoustou rad. Z jejich rodinného kruhu jen sálá šěstí, láska a pohoda a dítě, stojící v dešti, smutně pozoruje to, co mu ze všeho nejvíc chbí. Sleduje rodinu, jako vysněnou hračku, kterou by si přál letos k Vánocům, ale přitom ví, že tohle se vyprosit nedá...
Počít dítě je tak snadné, na tom se shodneme snad všichni, ale hůře se už bude odpovídat na to, ohledně péči o dítě. Zodpovědnosti není nikdy dostatek, a co zázemí a péče? Když tohle vše vaše dítě má, myslíte, že te´d bude na tomto světě spokojené? Být rodičem přináší spoustu zodpovědnosti a usilovné práce. Už to není jen se postarat sám o sebe, ale i o toho bezbranného človíčka. Žijeme v době, která je přehnaně uspěchaná, nikdo nemá čas na odpočinek a bohužel ani na svoji rodinu. Lidé řadí na první místo práci a peníze a pak se teprve ohlížejí na to ostatní. jejich děti vyrůstají sami a každý takto strávený den, je dalším do řady dnů promarněného dětství. Rodič přichází domů unaven z práce a dítě se celý den těší, až ho zase uvidí, spatří úsměv na jeho tváři, že je rád, že své dítě vidí, ale místo toho chudák dítě vidí mrzutý, až velmi nepříjemný výraz ve tváři, vzteklost a chladnost. A jak tak čas ubíhá, dítě dospívá a tyto večery se opakují jako rituál, začína si připadat odstrčeně a hlavně s pocitem, že ho nikdo nemá rád. Touží po aspoň jediném pěkném pohledu od svých rodičů. Přeje si lásku. Ale každým dnem se tato naděje ve změnu ztrácí, jako loď mizící za obzorem. Někdy změna přijde, ale právě ta negativní. začínají neshody, hádky, útěky z domova a vrcholí to domácím násilím. Máte problém v práci a vylíváte si ho doma na svých dětech? Je správné si léčit tyto komplexy na někom, kdo na tom nemá žádnou vinu? To dítě není dokonalost sama, to, co se nenaučí, to nedokáže. Není to robot, ze kterého si uděláte poskoka a pak mu ani nepoděkujete, místo toho zvolíte ostrá slova a nadávky, jak je neschopné. co třeba se na to dívat z jejich úhlu? potřebují lásku, ne ustavičné ponižování a hádky. Věnovat jim pěkný pohled, když přijdete z práce, i když jste sebevíc znaveni, pohladit je, jak po těle, tak na duši, pochválit je v něčem a uznat jim úctu a že vám na nich záleží. Spousta věcí se pak změní, pokud i vy tomuto pomůžete.
.....Ať si tohle přečte kdokoliv, doufám, že se najde aspoň někdo, kdo mi dá za pravdu. A ten, kdo tuto moji úvahu odsoudí, aniž by se nad tím zamyslel a řekl si:"Jak může 18ti letá holka mít vůbec tušení, jaký je to vychovávat dítě a starat se o něj, když jste těžce pracující člověk?" Tak já na tuto otázku jsem schopná odpovědět. Tuto úvahu jsem napsala, protože vím, jaký to je být dítětem, tisknoucí nos na sklo cukrárny, které si přeje dostat tolik lásky, co vídí u jiné rodiny. Protože vím, jaké to je postrádat lásku, trpět za své rodiče a hledat domov jinde,než tam, kde měl být.....
Počít dítě je tak snadné, na tom se shodneme snad všichni, ale hůře se už bude odpovídat na to, ohledně péči o dítě. Zodpovědnosti není nikdy dostatek, a co zázemí a péče? Když tohle vše vaše dítě má, myslíte, že te´d bude na tomto světě spokojené? Být rodičem přináší spoustu zodpovědnosti a usilovné práce. Už to není jen se postarat sám o sebe, ale i o toho bezbranného človíčka. Žijeme v době, která je přehnaně uspěchaná, nikdo nemá čas na odpočinek a bohužel ani na svoji rodinu. Lidé řadí na první místo práci a peníze a pak se teprve ohlížejí na to ostatní. jejich děti vyrůstají sami a každý takto strávený den, je dalším do řady dnů promarněného dětství. Rodič přichází domů unaven z práce a dítě se celý den těší, až ho zase uvidí, spatří úsměv na jeho tváři, že je rád, že své dítě vidí, ale místo toho chudák dítě vidí mrzutý, až velmi nepříjemný výraz ve tváři, vzteklost a chladnost. A jak tak čas ubíhá, dítě dospívá a tyto večery se opakují jako rituál, začína si připadat odstrčeně a hlavně s pocitem, že ho nikdo nemá rád. Touží po aspoň jediném pěkném pohledu od svých rodičů. Přeje si lásku. Ale každým dnem se tato naděje ve změnu ztrácí, jako loď mizící za obzorem. Někdy změna přijde, ale právě ta negativní. začínají neshody, hádky, útěky z domova a vrcholí to domácím násilím. Máte problém v práci a vylíváte si ho doma na svých dětech? Je správné si léčit tyto komplexy na někom, kdo na tom nemá žádnou vinu? To dítě není dokonalost sama, to, co se nenaučí, to nedokáže. Není to robot, ze kterého si uděláte poskoka a pak mu ani nepoděkujete, místo toho zvolíte ostrá slova a nadávky, jak je neschopné. co třeba se na to dívat z jejich úhlu? potřebují lásku, ne ustavičné ponižování a hádky. Věnovat jim pěkný pohled, když přijdete z práce, i když jste sebevíc znaveni, pohladit je, jak po těle, tak na duši, pochválit je v něčem a uznat jim úctu a že vám na nich záleží. Spousta věcí se pak změní, pokud i vy tomuto pomůžete.
.....Ať si tohle přečte kdokoliv, doufám, že se najde aspoň někdo, kdo mi dá za pravdu. A ten, kdo tuto moji úvahu odsoudí, aniž by se nad tím zamyslel a řekl si:"Jak může 18ti letá holka mít vůbec tušení, jaký je to vychovávat dítě a starat se o něj, když jste těžce pracující člověk?" Tak já na tuto otázku jsem schopná odpovědět. Tuto úvahu jsem napsala, protože vím, jaký to je být dítětem, tisknoucí nos na sklo cukrárny, které si přeje dostat tolik lásky, co vídí u jiné rodiny. Protože vím, jaké to je postrádat lásku, trpět za své rodiče a hledat domov jinde,než tam, kde měl být.....
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář